Starý Herštejn
-
zřícenina hradu s pohádkovou minulostí

O pokladu na Herštejně se vypráví hned několik pověstí.

Například paní Korandová ve své knize Chodské pověsti a legendy vypráví tuto:

Uhlíř pálil zrovna na Herštejně, když ho navštívil Nippel, strážný duch Českého lesa. Vyžádal si uhlířovu lopatu a zašlápl ji do země, až cosi zazvonilo.

„To je můj dík, žes mne jednou jako unaveného lovce nechal ohřát u milíře. Jen musíš počkat, až se přižene první noční bouřka!“

O deště a bouře nemusíme u nás dlouho prosit. Uhlíř se ani nenadál a hřmělo, blýskalo a lilo se jako z konve. Dal se do kopání a vykutal hrnec zlaťáků.

V knize paní Korandové najdeme i další legendy o herštejnském pokladu:

Když ležel hrad v rozvalinách, pronajal si palouček německý sedláček z Vranova. Položil trávu, sušil ji, pot se z něho jen cedil. Těšil se, že přes poledne, v největším žáru, drobet si v chládku zdřímne. Polední vyzvánění z pivoňského kláštera mu ale z víček bralo sen. V tom se bukové houští rozhrnulo a odkudsi z podzemí vstupuje procesí mužů i žen v bilých rubáších. Šli tiše, s rukama sepjatýma, pohříženi do vroucných slov písně a modliteb. Vranovan slovům nerozuměl. Srdce mu spadlo do kalhot. Střelhbitě uvrtal tři křížky na čelo, na ústa a hruď a pelášil jako zajíc. Palouček se sporou, voňavou trávou nikdy víc nenajal, zato v hospodě se rád pochlubil svým viděním.

„Tam by mohl být poklad!“ blesklo hlavou uhlíři, co pod hradem pálil milíře. Užvaněný sedlák ho už nezajímal. Běžel k ženě, svěřil jí svůj plán a za nocí pak spolu ve zříceninách kopali. Už třetí noc uviděli v jámě placatý kámen. Vypáčili ho – a cesta do podzemí byla volná. Na konci chodby stála železná truhla. Na ní však – hrůza hrůzoucí – obrovský pes s ohnivýma očima! Vrčel, cenil zuby a za nimi místo jazyka plamen!

Uhlíř se ženou zapomněli na poklady. Hnali domů jako s keserem a ani ti nejbližší z nich nevymámili, co se jim na hradě přihodilo. Svěřili se jen mnichu ve zpovědnici.

V Pivoni v klášteře nastalo hotové pobouření. Poklad na Herštejně! Jak jen se k němu dostat?

Mniši přezvídali ve městě i po vsích, listovali v knihách, až jeden učený páter našel návod, jak psa odehnat a poklad vyzvednout. Mohlo se tak stát jen a jen na Květnou neděli, kdy v klášterním kostele budou číst pašije.

Protože pašije nesmí žádný člen řádu svévolně vynechat, svěřili mniši vyzvednutí pokladu dvěma pivoňským smolařům s tím, že nález si rozdělí napolovic.

„Jen si pospěšte! V podzemí se nesmíte zdržet víc než hodinu!“ varovali mniši odvážné mládence.

Kdypak dbá mládí na rozvážná slova! Oba Pivoňští se nemohli vynadívat na bohatství v truhle. Přehrnovali peníze, zkoušeli prsteny, náhrdelníky, cinkavé řetězy z ryzího kovu.

Na to, že ubíhá čas, ani nevzpomněli. Jak v kostele dozpívali poslední slůvko pašijí, sklepení se s rachotem zavřelo a oba smolaře už nikdy nikdo nespatřil.

Poklad v zavaleném sklepě není na Starém Herštejně jediný. Kdysi žala jedna děvečka ve hradních zříceninách. Už se šeřilo a tu vidí, že vedle padlého stromu žhne kus dřeva. Jistě ho tady zapomněli uhlíři nebo dřevaři, myslí si děvečka. Vedle se povaloval starý hliněný hrnec s pokličkou.

Divče nerozmýšlela. Nahrnula uhlíky do hrnce a byla ráda, že nebude muset rozdělávat oheň. Doma je chtěla vysypat na ohniště na na připravené chrastí, ale v nádobě ležely tři veliké dukáty.