Pušperk
-
zřícenina hradu s pověstí jako z Tróje
Pušperk je jen malou nevýznamnou zříceninou hradu, kterých na Chodsku najdete víc než dost. Vyjímečnou ji však činí pověst, která se k této rujně váže, a která se nápadně podobá příběhu o Trójském koni.
Zřícenina hradu Pušperk leží na zalesněném kopci asi 10 km od Klatov u stejnojmenné obce ve výšce 582 metrů nad moře.
Historie hradu Pušperk
Hrad Pušperk založil kolem roku 1260 Jaroš ze Slivna a z Poděhus – královský číšník a později purkrabí Pražského hradu, který statečně bojoval po boku českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě u Kressenbrunnu. Pušperk byl postaven jako obranný hrad na starodávné obchodní stezce, která spojovala české země s Bavorskem.
Pan Jaroš pojmenoval svůj nový hrad podle lišky, kterou měl vyobrazenou na svém rodovém erbu (německy Fuchsberg). Jaroš byl vzdělaný šlechtic, a tak mu němčina nečinila žádné potíže. Německy se dorozuměl stejně dobře jako česky. Ovšem jeho čeští poddaní byli nevzdělaní prosťáčci, a tak německý název hradu tak zkomolili, až se z Fuchsbergu stal Pušperk.
Jak už to tak u hradů bývá, vystřídal za svoji existenci celou řadu majitelů. Vzpomenout můžeme například na Hroznatovce nebo Černíny.
Roku 1434 Pušperk dobyla husitská vojska a následně hrad i pobořila. V té době se stal Pušperk sídlem loupežníků, což se nelíbilo klatovským občanům, a tak v roce 1473 přitáhli klatovští k hradu, dobyli ho a pobořili ještě víc. Majitelům toto honosné sídlo nestálo za opravu, a tak od té doby hrad chátral a postupně se z něj stávala rujna.
O Pušperku se jako o pustém a zbořeném hradu poprvé píše v roce 1447. Roku 1600 byla na troskách pušperkého donjonu vystavěna kaple sv. Václava. Ta ale byla za vlády císaře Josefa II. zrušena a i ona se následně zřítila.
Pušperk dnes
Dnes stojí pod Pušperkem kaple nová. V 1. polovině 20. století ji nechali postavit Černínové z Chudenic. Kaple byla zasvěcena sv. Anně a dnes nese jméno Nejsvětější srdce Ježíšovo
Od této kaple vede k Pušperku značená cesta (červená turistická značka). Z bývalého hradu jsou dodnes patrné valy, které hrad obklopovaly, a zbytky hradního zdiva.
Pověsti o Pušperku
Jedna z pověstí o Pušperku se váže k době jeho prvního majitele a zakladatele, kdy se ještě každý kámen hradu blýskal novotou.
Vypráví se, že pan Jaroš ze Slivna nevycházel dobře se svým nejbližším sousedem – Černínem, který sídlil na nedalekém hradě Ruchomperk. Ruchomperk se tehdy rozkládal na vrchu Velký Kouřim, ale dopadlo to s ním ještě hůř než s Pušperkem. Nezbylo z něj vůbec nic.
Pan Jaroš byl velký pán a měl velký problém. Na jeho novém hradě došel hrách, který lidé ve 13. století jedli tak často jako my dnes jíme chléb. Jaroš by dal cokoliv za to, aby měl plné sýpky. Peněz měl dost, a tak chtěl nakoupit tolik hrachu, kolik jen bude možno. Jenže v té době nebylo hrachu nazbyt.
Až jednou. Co to nevidí? K hradní bráně vezou sudy. Že by tolik očekávaný hrách? Pan Jaroš všeho nechává a běží vstříc vytoužené karavaně. Otevírá první sud a jaké překvapení! Sud je plný hrachu! Dokonce prvotřídního hrachu té nejlepší kvality. Pan Jaroš si štěstím povyskočí a nařídí odvézt hrách na hrad.
Toho večera ulehl pan Jaroš do postele s plným břichem, blaženým úsměvem a vírou, že zítřky budou už jen dobré. To ale ještě neví, že příštího rána už se nedožije.
Sudy s hrachem mu totiž poslal jeho soused a úhlavní nepřítel Černín z Ruchomperka. Kromě hrachu je v sudech schované ještě jedno překvapení. Plně ozbrojení vojáci! Ti během noci vylezou ze sudů. Otevřou hradní brány svým kamarádům, kteří na ně už čekají, a během jediné noci pobijí všechny obyvatele hradu.
Od té doby Pušperk chátrá.
Další pověst, která se váže k Pušperku, vypráví o nesmírném pokladu, který je prý ukryt pod troskami hradu.
O pokladu nedozírné hodnoty se v 18. století dozvěděl i vrchní úředník chudenického panství, které se od Pušperka nachází co by kamenem dohodil. Tento úředníček si zamanul, že legendární poklad najde. Chodil tedy tajně za nocí kopat v rozvalinách hradu. Byl to lakomec. Nechtěl, aby ho při jeho počínání někdo spatřil, aby se nemusel o poklad s nikým dělit.
Nakopal se už dost a dost, ale poklad stále nikde. Až jednou, když už bylo téměř ráno, jeho lopata narazila na uzavřenou branku. Úředníček se domníval, že právě za ní nalezne zlato a drahokamy. Přeci by branka nebyla zamčená jen tak. To dá rozum!
Tu noc už byl ale velmi unavený, a tak si řekl, že si dnes nechá o velkém pokladu jen zdát a vykope si ho zítra. Ale nebylo mu souzeno. Místo o bohatství se mu zdálo o pekle. Zjevil se mu dokonce sám Lucifer, který mu příšerně pohrozil. A protože panský úředník nebyl jen lakomec, ale i poseroutka, a pekla se bál jako ničeho jiného, od hledání pokladu upustil a dál se živil poctivou prací úředníka.
Zdroje:
- Korandová, M. Chodské pověsti a legendy. 2004